Poslední paprsek úsvitu (0)
Prolog Bylo ještě před svítáním, kdy se Veylin poprvé probudil s pocitem prázdnoty. Nad ním se vznášela tichá záře – slabá, mihotavá, jako by jeho vlastní světlo váhalo, zda ještě patří k němu. V prstech mu tančil poslední paprsek úsvitu, který dřív dokázal vyvolat jedinou myšlenkou. Teď však vyžadoval soustředění, ticho… a bolestnou vzpomínku na dny, kdy byl silný. Kdysi byl jedním z nejjasnějších světlodějů Řádu Lumen. Jeho magie léčila, chránila, osvěcovala temná zákoutí světa. Ale teď… Teď cítil, jak s každým novým ránem něco v něm chřadne. Jako by mu ze srdce pomalu vyprchával žár. Nejdřív to byly jen detaily – rychlejší únava, menší zář. Pak ztratil schopnost oživit slunce v dlaních. A dnes v noci se jeho světlo poprvé zhaslo. Nevěděl proč. Ale v hloubi duše tušil, že to není přirozené. Veylin se zadíval na své dlaně – kdysi tak jisté, plné síly, teď rozechvělé a bledé. Ticho v místnosti bylo dusivé, jako by i stěny věděly, co se blíží. A přece… nebyla to s...