Poslední paprsek úsvitu (0)

 

Prolog 

Bylo ještě před svítáním, kdy se Veylin poprvé probudil s pocitem prázdnoty.

Nad ním se vznášela tichá záře – slabá, mihotavá, jako by jeho vlastní světlo váhalo, zda ještě patří k němu. V prstech mu tančil poslední paprsek úsvitu, který dřív dokázal vyvolat jedinou myšlenkou. Teď však vyžadoval soustředění, ticho… a bolestnou vzpomínku na dny, kdy byl silný.

Kdysi byl jedním z nejjasnějších světlodějů Řádu Lumen. Jeho magie léčila, chránila, osvěcovala temná zákoutí světa. Ale teď… Teď cítil, jak s každým novým ránem něco v něm chřadne. Jako by mu ze srdce pomalu vyprchával žár. Nejdřív to byly jen detaily – rychlejší únava, menší zář. Pak ztratil schopnost oživit slunce v dlaních. A dnes v noci se jeho světlo poprvé zhaslo.

Nevěděl proč. Ale v hloubi duše tušil, že to není přirozené.

Veylin se zadíval na své dlaně – kdysi tak jisté, plné síly, teď rozechvělé a bledé. Ticho v místnosti bylo dusivé, jako by i stěny věděly, co se blíží. A přece… nebyla to smrt, co cítil. Byl to stín. A něco, co v něm dřímalo už dlouho.

Vzpomínka se zableskla jako odlesk v kaluži krve. Tvář, která by neměla být zapomenuta. Slova, která neměla být vyslovena. A rozhodnutí, které tehdy považoval za správné. Jenže možná právě tehdy se v něm usadil šepot temnoty – nepatrný, skrytý… ale smrtící.

A tak se vydal hledat pravdu. Do míst, kam se světlodějové neodvažovali vkročit.

Do zapovězené knihovny, kde prach ukrýval vědění starší než samotné Slunce. A kde možná nalezne odpověď – nebo zatracení.

Protože jen ten, kdo zná původ své slabosti, může znovu rozžehnout svůj plamen. Nebo se v něm navždy ztratit.